Reflexi finalistů 58. ročníku připravila předsedkyně poroty Eliška Novotná.
Tomáš Vrána patřil k nejlépe hodnoceným kandidátům napříč celou soutěží. Vzhledem k jeho finálové účasti v předchozím ročníku Beethovenovy soutěže bylo zřejmé, že míří k cílům nejvyšším. O tom svědčil i mimořádný repertoár, který se rozhodl pro své vystoupení na soutěži zařadit. Jde především o poslední Beethovenovu klavírní Sonátu op. 111, kterou monumentálním způsobem interpretoval ve druhém kole, a kterou doplnil jedním z „Pohledů na Ježíška“ od Oliviera Messiaena. Klavírní hra Tomáše Vrány byla charakterizovaná jasnou výstavbou skladeb, diferencovaným zvukem, zajímavými interpretačními momenty v preferenci skrytých melodických linií, nosným zvukem a ve finále pak bezchybnou spoluprací s orchestrem po rytmické i zvukové stránce a stylově velmi přesvědčivým provedením Koncertu G dur L. van Beethovena.
Vojtěch Trubač přesvědčil porotu i posluchače především svým výkonem v 1. a 2. kole soutěže. Nezapomenutelný zůstane jeho recitál, který obsahoval skladby z opusu 118 J. Brahmse a Beethovenovu Sonátu op. 57. Vojtěch zaujal jasnou kresbou vedených linií, což zdaleka nebylo v poněkud hlučné akustice Minoritského kláštera samozřejmé. Veškeré detaily jeho interpretace byly zasazeny do celku, disponoval barevným zvukem a širokou dynamickou škálou od měkkých pianissim až po plná fortissima. Jeho hra byla v harmonii, co se týká poměru klidu a vzruchu, což posluchače doslova vtáhlo. Jeho výkon ve finále byl velmi kvalitní, nicméně ve stylovém uchopení spíše poněkud Mozartovský (Vojtěch hrál Beethovenův 4. koncert G dur). Úplné přesvědčivosti nepřispěly ani některé nesouhry s orchestrem.
Satomi Chihara působila od začátku soutěže velmi soustředě až démonicky. Nejvýrazněji oslovila porotu i posluchače během svého recitálu ve 2. kole. To zahájila velmi přesvědčivou interpretací skladby japonského skladatele Akira Miyhoshiho. Beethovenova Sonáta „Les Adieux“ op. 81a byla v jejím podání dotažená ve všech detailech a významech a podobně vnořená do skladby byla Satomi Chihara také při interpretaci Lisztových Variací „Weinen, Klagen, Sorgen, Zagen“. Její finálové vystoupení bylo opět velmi zajímavé a široce rozkročené v dynamické rovině. Její snaha uhýbat orchestru v plochách, kde klavír doprovází, ale vedla k méně zajímavému provedení těchto partií a jistou roli ve spolupráci s orchestrem také sehrál fakt, že se jednalo o její první zkušenost vystoupení s doprovodem orchestru.
