Nejatraktivnější kapitolu hudebních tradic zámku Hradce bezesporu tvoří návštěvy Ludwiga van Beethovena a Ference Liszta, jež jsou dokladem velkorysé podpory, kterou jim Lichnovští poskytovali. Kníže Karel Alois Lichnovský velmi obdivoval talent mladého Beethovena a od roku 1800 mu poskytoval ve svém vídeňském domě byt i značný roční důchod ve výši 600 zlatých. Vedle toho daroval Beethovenovi vzácné hudební nástroje pro smyčcové kvarteto (Guarneri, Amati) a pomohl mu k navázání důležitých obchodních i společenských styků. Z vděčnosti pak Beethoven knížeti věnoval tři klavírní tria (Es dur, G dur, c moll) op. 1, dvě klavírní sonáty c moll op. 13 „Patetická“ a As dur op. 26 a druhou symfonii D dur op. 36.
Pro zajímavost dodejme, že kníže i jeho žena Kristina, rozená Thun-Hohensteinová, patřili k žákům Wolfganga Amadea Mozarta. V zámeckých sbírkách lze zhlédnout vzácné italské cembalo, na které se snad mladá komtesa učila hrát. Vztah kněžny Kristiny k Beethovenovi byl skoro mateřský, starala se o něj téměř jako o adoptivního syna. Skladatel jí dedikoval klavírní výtah baletu „Prométheus“ op. 43 a variace G dur pro klavír a violoncello WoO 45. Beethoven udržoval styky rovněž s bratrem Karla Lichnovského, hrabětem Mořicem. Podle dochované korespondence i dalších dedikací byli po dlouhou dobu skutečnými přáteli. Věnoval mu klavírní sonátu e moll op. 90, klavírní variace „Prométheus, Eroica“ op. 35 i kánon WoO 164. I když dedikace je
potřeba brát s rezervou jako společenskou nutnost té doby (Beethoven je někdy měnil), série skladeb věnovaná rodu Lichnovských je skutečně úctyhodná.
Na zámek Hradec Beethoven poprvé přijel v létě roku 1806. Přijal tehdy pozvání svého mecenáše zcela jistě s povděkem, protože pobyt ve Vídni obsazené francouzským vojskem těžce snášel a možná také potřeboval nalézt vnitřní rovnováhu po nezdařené premiéře opery Leonora (později přepracované na Fidelia). Návštěvu Hradce lze časově vymezit od poloviny července do přelomu září a října. Pětatřicetiletý skladatel a klavírista pravděpodobně obýval na Hradci pokoj ve druhém poschodí severního průčelí zámku, kde byly místnosti pro hosty (dnes je v těchto prostorách instalována galerie) a komponoval u klavíru, který je dnes chloubou zámeckých sbírek. Protože vstupní brána dnešního Červeného zámku byla postavena až v 80. letech 19. století, nebyl výhled z hostinského pokoje nijak zastíněn. Z Beethovenovy korespondence i životopisů víme, že příroda pro něj byla velmi důležitá*.
Beethovenova první návštěva Hradce je tradičně spojována s pověstnou roztržkou s knížetem Lichnovským. Ten jej podle tradované historky žádal, aby zahrál na klavír před pozvanými francouzskými důstojníky. Po korunovaci Napoleona Bonaparte císařem, kterému chtěl Beethoven věnovat svou 3. symfonii Es dur op. 55 „Eroicu“ ** z roku 1803, a následném válečném běsnění však Beethovenova nechuť ke kontaktům s reprezentanty Francie ještě vzrostla. To byl možná i důvod, proč se měl na Hradci pohádat se svým hostitelem. A předtím, než plný zlosti v noci za bouřky uprchl ze zámku, stačil ještě ve chvatu napsat proslulý dopis: „Kníže, čím jste, tím jste náhodou a rodem, čím jsem já, za to vděčím sobě. Knížat je a bude na tisíce, Beethoven je jen jeden.“
Příběh je s Hradcem, jenž mu dodává skutečně podmanivou kulisu, spojován a stále poutá pozornost, i když se Beethovenův dopis nezachoval a dosud se nikdo vážně nezabýval otázkou, zda se tou dobou mohla francouzská posádka v okolí Opavy vůbec pohybovat (Napoleonova invaze do Slezska začala až v listopadu 1806). Neurčité náznaky o jisté „nešťastné události“ se objevují ve skladatelově dopise z 21. září 1814 hraběti Mořici Lichnovskému z Badenu. Nicméně vztahy s knížetem Karlem Aloisem zcela neochladly nikdy. Svědčí o tom i druhý pobyt ze září 1811, kdy se zde zdržel jen krátce před další cestou do Lipska, aby se tu zúčastnil provedení své mše C dur op. 86 v opavském kostele sv. Ducha v sobotu 28. či spíše v neděli 29. září 1811.
*Beethovenovy výroky o inspiračních zdrojích při komponování je nutno brát s určitou rezervou. O vstupním motivu 5. symfonie jednou řekl, že „osud klepe na dveře“, jindy zase naznačil, že jde o motiv odvozený ze zpěvu strnada. Beethoven sám sebe označoval za básníka tónů, ale jeho hudba není popisná. Vžité názvy skladeb („Měsíčná sonáta“) často nepochází od něj, ale od pozdějších vydavatelů.
**Beethoven tuto dedikaci na titulním listě rukopisné partitury energicky přeškrtal a tužkou připsal jen neurčitou dedikaci: „na počest velkého člověka“.
